Vznikla osamostatněním od mateřské církve římsko-katolické, v níž po první světové válce nebylo možné prosadit reformy, o něž usilovali čeští pokrokoví kněží (mše v národním jazyce, větší míra zapojení laiků do řízení církve, dobrovolný celibát, svoboda svědomí atd.).
Vyhlášena byla 8. 1. 1920 jako církev národně-katolická. Za první republiky v ní převažovala orientace liberální a modernistická, od 50. let až dodnes orientace na Bibli a dědictví české reformace. CČSH vychází z odkazu kostnického mučedníka Mistra Jana Husa, z hnutí utrakvismu (církve podobojí, tzv. kališníků) a dalších reformních národních proudů.
Univerzální křesťanskou víru v Boha Otce, v Božího Syna Ježíše Krista i v Ducha Svatého zvěstuje CČSH prostřednictvím liturgie (bohoslužebných obřadů), sedmi svátostí (křtu, večeře Páně {eucharistie}, biřmování, útěchy nemocných, smíření {zpovědi}, manželství a svěcení kněžstva), hlásáním Kristova evangelia a budováním bratrského společenství věřících, založeném na ctnostech víry, lásky a naděje.
Slouží svátostmi pokřtěným věřícím všech křesťanských vyznání, neboť s nimi sdílí stejného Spasitele a Pána Ježíše Krista, ukřižovaného a vzkříšeného, dosvědčeného v Písmu svatém (Bibli).
Pán Ježíš řekl: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Matouš 11, 28-30, citováno též v liturgii Karla Farského, prvního patriarchy CČSH).
Hledáte-li radu, pomoc, smíření s Bohem pomocí zpovědi (přičemž kněz je vázán zpovědním tajemstvím i před zákony ČR), neváhejte se na nás obrátit – ochotně vám pomůžeme!
CČSH nabízí všem věřícím bez rozdílu poskytování dalších církevních služeb (pohřeb, požehnání, duchovní doprovázení, přípravu na první přijímání večeře Páně, pastorační rozhovor, návštěvu v nemocnici, vězení, léčebně či domově pro seniory, základní sociální poradenství a mnohé další). Rozhovory, návštěvy a poradenství nabízí nejen lidem křesťansky věřícím, ale i duchovně hledajícím.
CČSH není dokonalou organizací lidí bez hříchu, nýbrž společenstvím omilostněných hříšníků, následujících Pána Ježíše, který se obětoval na kříži, aby nás obdaroval Božím odpuštěním a novým životem. Ježíš Kristus je hlavou jediné, pravé a svaté Církve, jejíž neviditelné tělo přebývá všude tam, kde lidé s otevřeným srdcem vstupují na Boží cestu a kráčejí ve stopách Kristových. Nejsme jedinou pravou církví, věříme však, že k této Kristově Církvi náležíme a putujeme s ní (a v ní!) do Božího království. Budeme rádi, půjdete-li s námi, abychom se mohli vzájemně dělit o naše dary a společnými silami nést kříž, uložený každému z nás.
CČSH nezdůrazňuje ani tak nauku (doktrínu, dogmata), jako spíše praxi (službu bližnímu, autentický duchovní život). Ve spiritualitě se orientuje na liturgickou zbožnost, především na časté svaté přijímání Těla a Krve Páně.
Plzeňská diecéze je jednou z pěti diecézí Církve československé husitské, a to diecézí nejrozlehlejší, táhne se od Krušnohoří na severozápadě republiky až k Vysočině na jejím jihovýchodě. Má 37 náboženských obcí. V čele diecéze stojí ordinovaný biskup, jemuž ve výkonu služby pomáhá Diecézní rada, složená ze tří vikářů (táborského, plzeňského a českobudějovického vikariátu) a laických zástupců. Při diecézi působí i Teologický poradní sbor biskupa. V náboženských obcích slouží faráři a jáhnové. Duchovní vykonávají službu ve školách, nemocnicích, domovech důchodců a dalších zdravotnických a sociálních zařízeních. Velmi úzká je spolupráce mezi diecézí a hospici (Athelas v Písku, Růže v Blatné a Náruč v Plzni). Duchovní jsou rovněž činní ve volnočasových a kulturních aktivitách. Nejdůležitější činností duchovních je ovšem činnost bohoslužebná. V souladu s celou CČSH uznávají (a vysluhují) duchovní naší diecéze sedm svátostí (křest, biřmování, pokání/smíření, večeři Páně, manželství, útěchu nemocných a svěcení kněžstva).
Liturgie se skládá ze dvou hlavních bloků (slyšení Božího slova a slavení eucharistie). V duchu utrakvistické církve, k jejichž odkazu se hlásíme, dochází v naší diecézi k obnovení tradiční eucharistické úcty. Základním bohoslužebným textem zůstává Liturgie Karla Farského, která sice vychází z překladu římské mše, obohacuje ji však prvky převzatými z východní tradice (Liturgie sv. Jana Zlatoústého). Kromě ní nachází četné uplatnění ekumenická Limská liturgie, objevují se však i bohoslužebné útvary nové - zde zvláště připomeňme Večerní bohoslužbu opata Columcilla, inspirovanou keltskými zdroji.
V Plzeňské diecézi se prokazuje přiměřená úctu svědkům Páně, neboli svatým. Nemodlíme se však „k nim“, nýbrž ve společenství „s nimi“, což platí i pro Ježíšovu matku Marii. Svatí jsou nám vzorem a dokladem toho, že je možné (a ke spáse nutné) následovat Cestu Kristovu. Krom světců „domácích“ (Cyril s Metodějem, kníže Václav, opat Prokop, kostničtí mučedníci), jsou připomínáni hrdinové víry mnoha národů a denominací, přičemž velkou inspirací nalézáme u pouštních Otců a v prostředí iroskotského křesťanství, jehož misionáři na našem území působili již počátkem 9. století.
Co se duchovního umění týče, Plzeňská diecéze se může pochlubit slavným rodákem Františkem Bílkem (1872-1941), sochařem-mystikem, vrcholným představitelem secesního symbolismu, jehož skulptury, plastiky a dřevořezby jsou ozdobou nejednoho sboru CČSH. V současnosti je dáván větší prostor ikonám - za zmínku stojí ikona Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského od Jany Baudišové (originál se nachází v mirovickém Husitském kostele) a putovní ikona k sedmiletí duchovní obnovy (Kristus v kalichu žehnající) od Rastislava Bujny.
